8. A

Dne 27. 3. 2014 se naše třída za krásného počasí vydala v rámci projektu do Milíčovského lesa. Když jsme přicházeli ze sídliště Jižního Města kolem ZŠ K Milíčovu, objevila se před námi scenérie pastvišť s řadou domácích zvířat. Podle značek naučné stezky jsme se záhy ocitli v rozsáhlém a zachovalém komplexu listnatých lesů, podmáčených luk a rybníků, chráněném v Přírodní památce Milíčovský les a rybníky.

Les je tvořen převážně lipovou doubravou s mnoha dalšími druhy dřevin (včetně nevhodných smrků), okolí rybníků porůstá podmáčená olšina. Na loukách se ještě okolo roku 1990 daly nalézt  tři druhy orchidejí – do současnosti přežívá jen jediný druh, bradáček vejčitý.

Vzácné jsou také některé druhy lupenitých hub. Vodní plochy a jejich okolí jsou útočištěm mnoha ptáků a obojživelníků, jmenujme například krahujce obecného, rosničku zelenou a kuňku obecnou. Milíčovský les je protkán řadou asfaltových cest a pěšin, celoročně slouží jako rekreační zázemí pro statisícové Jižní Město.

Prohlídku přírodní památky jsme ukončili v místě, kde začíná naučná stezka a to u třívrcholového hřbetu Milíčovského kopce, který je pozůstatkem nepotřebné zeminy při výstavbě Jižního Města. I malý výškový rozdíl dvaceti metrů nad okolí poskytuje dobré výhledy na Milíčovský les a jihovýchodní periferii za hranicemi Prahy.

Při troše fantazie, například v mlze a větru, poskytují vrcholy impresi horské scenérie.

 

Dne 26. 11. jsme se v rámci celoročního projektu Chráněná území Prahy vydali do bezprostředního území naší školy, a to k povodí Botiče. Botič je významným vodním tokem na území Prahy, z jeho celkové délky 33 kilometrů se na území hlavního města nacházejí plné dvě třetiny.

Název potoka je odvozen od „botnění“ čili nabývání objemu, což je pro Botič typické. Vzhledem k tomu, že podle předpovědi počasí došlo k výraznému ochlazení, seznámili jsme se tentokrát s Naučnou stezkou povodím Botiče teoreticky mnohem podrobněji, abychom neztráceli čas a síly v mrazivém mikroklimatu povodí potoka a Hostivařské přehrady. Stezka se nachází v jihovýchodní části města a je dlouhá 6,5 km. Začíná ve staré části Hostivaře u Toulcova dvora

 

Dvůr zde stojí od 14. století a své jméno zdědil po posledním nájemci Františku Toulcovi. Byl to prý velmi laskavý člověk, který nenechal žádného pocestného odejít bez pohoštění. Ve druhé polovině 20. století fungovala ve dvoře velkovýroba krmných směsí, od roku 1994 je zde Středisko ekologické výchovy hl. m. Prahy. Rozloha dvora činí 8 hektarů. Nachází se zde komplex památkově chráněných budov jako například gotický špýchar se zbytky zdiva středově tvrze a barokní stáje. Přímo v areálu centra se nachází krátká vzorová naučná stezka, která ale není součástí samotné stezky. V samotné Hostivaři je významný kostel Stětí sv. Jana Křtitele s původní románskou apsidou a dřevěnou zvonicí. Stezka dál pokračuje údolím Botiče. Voda zde není kalná a ani zapáchající stoka, což se o jejím celém povodí nedá říci.

Podél Botiče jsme se dostali k Hostivařské přehradě, kterou všichni známe hlavně z letních měsíců, kdy se zde rekreujeme. Od přehradní nádrže vede krátká odbočka k místu, kde stávalo hradiště Šance na Kozinci. Místo bylo v pravěku opakovaně osídleno již v pozdní době kamenné a starší bronzové. V době halštatské (asi v 6. až 3. století př. n. l.) zde lid kultury bylanské vybudoval hradiště. Obvodová kamenná hradba byla zřejmě zpevněna trámovou konstrukcí. Zanikla patrně požárem, asi v počátcích keltské expanze. Pozdější slovanské osídlení v době hradištní (9. století) už pravděpodobně pouze využilo zbytky staršího opevnění. Podél přehradní hráze vede naučná stezka do Petrovic. Podejde se most silnice spojující Petrovice s Jižním Městem a dál se pokračuje na Dobrou vodu k ruinám vyhořelého Fantova mlýna. Mezi tím je možné si prohlédnout ragbyové hřiště pod viaduktem Novopetrovické ulice.

 

Dál trasa pokračuje k soutoku s Pitkovickým potokem. Přijdeme do poklidného prostředí Pitkovického údolí pod Křeslicemi. A posléze dojdeme k nejcennější lokalitě na naučné stezce – k Pitkovické stráni, která je vyhlášenou přírodní památkou- nachází se zde endemité jako koniklec luční český nebo křivatec český.

 

 

 

Dne 25. října se naše třída vydala na krásný výlet do Divoké Šárky. Jedná se o první pražskou lokalitu, která se stala přírodní rezervací (v roce 1964).

 

Od konečné stanice tramvají jsme se vydali po schůdcích dolů do údolí, kde naše cesta pokračovala směrem vlevo po proudu potoka.  Po přechodu železné lávky jsme obdivovali skalní útvary po obou stranách cesty. Následně jsme vstoupili do soutěsky Džbán. 

 

Skalní útvary jsou většinou tvořeny starohorními buližníky, a to s černou nebo černošedou barvou. Buližník má vysokou tvrdost, pro kterou jej používali pravěcí lidé místo pazourků. Území Divoké Šárky bylo osídleno již v paleolitu, našly se zde jedny z nejstarších zkamenělin v Čechách, a to kosti mamuta, nosorožce, soba, tura či koně. 

Cesta se dále stáčela doprava a před námi se objevilo širší údolí a na jeho konci malé koupaliště zvané Šárecké. Jedná se o přírodní koupaliště napájené potokem.  Nalezli jsme zde dva bazény pro plavce, dětské brouzdaliště, tobogán, houpačky, skluzavky, hřiště, kde se dá hrát stolní tenis, nohejbal či volejbal.

 

Nalevo od koupaliště jsme spatřili skálu s názvem Dívčí skok. Právě z této skály měla skočit nešťastná Šárka ze Starých pověstí českých. Pravděpodobnější je, že název se odvozuje od slovního spojení šaré lesy. Údolí bylo totiž díky své hloubce jenom těžko přístupné slunečním paprskům. Panovalo zde šero a chlad.  Divoká Šárka je velmi cenná, a to jak z geologického, tak i botanického či zoologického hlediska. Rozmanité prostředí Divoké Šárky poskytuje domov řadě druhů měkkýšů a hmyzu, které jsou vázány na protikladné životní podmínky. Na slunných skalách se vyskytují stepní teplomilné druhy, na stinném a chladnější dnu údolí žijí druhy chladnomilné.

 

Cesta se stáčela vlevo a před námi se objevila malebná restaurace, která má již stoletou tradici. Původní budova pochází z 16. století a byla přestavěna na mlýn, později v 19. století na výletní restauraci.

 

Pár metrů od restaurace jsme zahlédli bílý Čertův mlýn. Původně se jmenoval Tučkův a mlýnů zde bylo více. Dnes je budova památkově chráněna jako soukromý objekt.

 

Po několika stovkách metrů se cesta začínala stáčet vpravo nahoru a my opustili cestu kolem potoka. Na mnoha místech nás zde lákaly lavičky k odpočinku.

 

 

Na vrcholu jsme odbočili doprava nad vodní nádrž Džbán. V kempu bylo ještě zavřeno, a tak jsme se bez zastávky hned vydali zpět do skal. Opět jsme se kochali pohledy na krásné skály. Zdálo se nám až neuvěřitelné, jak blízko centra hlavního města je tak krásná zachovalá příroda.

 

Na další zastávce jsme se dozvěděli, že zde stávalo slovanské a Šárecké hradiště. Podle archeologických nálezů kostí zvířat bylo toto místo osídleno již ve starší době kamenné.  

Poté co jsme sešli z hradiště dolů, ocitli jsme se v soutězce Džbán, kde naše cesta začínala. 

 

Krásný výlet jsme zakončili v restauraci McDonald´s, odkud jsme se rozloučili výhledem na Divokou Šárku a okolní skály. Škoda, že jsme měli tak málo času.

 

 

 

 

Dne 30. září se naše třída v rámci projektu Chráněná území Prahy vydala na procházku úchvatným Dalejským a Prokopským údolím.

 

Místo, které protíná naučná stezka, patří mezi vyhledávané lokality díky přírodním úkazům          a zajímavostem. Kromě jezírek, lomů a skalních výběžků nabízí údolí útočiště k odpočinku a relaxaci. K dětským hrám zde vybízejí nejrůznější atrakce – pískoviště, skluzavky, prolézačky. Na trase vinoucí se kolem meandrujícího se Dalejského potoka je celkem šestnáct zastávek. Na informačních tabulích jsme se dozvěděli o přírodovědných zajímavostech, které se k danému místu váží.

 

V době, kdy jsme se do chráněné oblasti vydali, jsme již bohužel nemohli na vlastní oči vidět a tolik pozorovat hodnotné botanické a zoologické lokality. Rychlý nástup studeného podzimu nás překvapil. O to máme důvod více se na území vracet i v jiných ročních obdobích.

 

Území je v teplých měsících obohaceno výskytem silně ohroženého křivatce českého a kriticky ohroženou houbou hvězdovkou Pouzarovou. Dále zde roste bělozářka liliovitá, chrpa chlumní, koniklec luční český a kavyl sličný.

 

Cenné jsou zbytky teplomilných bezobratlých – pavouk stepník rudý. Z brouků zde žijí zejména střevlíkovití, mandelinkovití a dřepčíci. Okrasu tvoří otakárci, a to fenyklový a ovocný.

 

Z obratlovců se zde vyskytuje slepýš křehký, ještěrka obecná a ještěrka zelená. Hnízdí zde střízlík obecný, budníček větší, pěnice. Savci jsou zastoupeni 15 druhy, běžný je norník rudý       a myšice.

 

Hlavní riziko pro lokalitu představuje zarůstání, které bylo způsobeno v minulosti vysazováním invazních druhů, zejména akátem a borovicí černou, jejich odstraňování je součástí péče o toto území.

 

Naši procházku jsme zahájili na Řeporyjském náměstí s kostelem sv. Petra a Pavla, původně románským z druhé čtvrtiny 12. století, přestavěným v roce 1772 a zrekonstruovaným do původní podoby v letech 1900-1901.

 

Od kostela, který jsme měli po pravé ruce, jsme došli k železničnímu mostu. Na informační tabuli jsme se dozvěděli o tom, jak vznikl název dané oblasti - Řeporyje. Neměl nic společného s řepou, jak jsme si tipovali, ale s pěstováním léčivého řepíku lékařského.

 

Pokračovali jsme podél Dalejského potoka a zanedlouho nás uvítala symbolická brána do Dalejského údolí (kamenné hranoly se skleněným přerušením). Po pravé straně jsme minuli ruiny Trunečkova strojního mlýna. 

 

Trunečkův mlýn měl původně 7 mlýnů, dnes můžeme spatřit pouze 3. Dále jsme se vydali vpravo po lávce přes potok, tentokrát ruiny patřily továrnám Biskup, Kvis & Kotrba. Dozvídáme se, že zde vpravo od ní stávala velká vápenka, která byla v provozu až do roku 1968. Na naší procházce kolem zaniklých továren narážíme na naučnou stezku, kde je několik chráněných přírodních památek, především nalezišť zkamenělin – Arethusinova rokle, Mušlovna, Černý a Červený lom.

Arethusinova rokle dostala jméno od geologů, kteří místa výzkumu nazývali podle zkamenělin. Zde byli nalezeni trilobiti rodu Aulacopleura.

 

Mušlovka je bývalý vápencový lom, který je více než 70 let opuštěný. Největší význam pro poznání geologie a paleontologie zdejší oblasti mělo celoživotní dílo francouzského inženýra Joachima Barranda, který se věnoval sbírání a vědeckému zkoumání prvohorních zkamenělin v okolí Prahy.

 

Ve svém díle popsal přes 3600 nových druhů vyhynulých živočichů. Oblast mezi Plzní a Prahou nazvali geologové na jeho počest Barrandien, jeho jméno nese i blízká pražská čtvrť Barrandov.

Když jsme se zahleděli na stěnu Černého lomu, spatřili jsme ojedinělý úkaz. Je zde patrný přechod mezi dvěma geologickými obdobími – silurem a devonem. Dále jsme pokračovali přes dřevěný můstek nejprve prudce vzhůru a vzápětí prudce dolů k Červenému lomu. Z informační tabule u Červeného lomu jsme se dozvěděli, že místo bylo oblíbeným místem spisovatele Jaroslava Foglara, autora Rychlých šípů. V období devonu se zde rozprostíralo mělké korálové moře.

 

Nedaleko lomu je zajímavý odpočinkový prostor s kamennými plastikami Kurta Gebauera -„Bojiště“.

 

Po prohlídce jsme pokračovali po asfaltové silnici, kde jsme narazili na soutok Dalejského a Prokopského potoka. Další část údolí nese název Prokopské.

 

Vlevo jsme spatřili kříž na skále, kde kdysi stával kostelík svatého Prokopa. K zániku stavby přispěla nejen těžba v prokopských lomech, ale i druhá světová válka. Němci v blízkosti kostela vybudovali podzemní kryt. Ten po válce převzala naše armáda. Kříž byl instalován při příležitosti 950. výročí úmrtí sv. Prokopa.

 

Zanedlouho jsme spatřili po levé straně odbočku k Hlubočepskému jezírku, jež vzniklo po odstřelu skály v roce 1905. Na břehu jezírka je umístěno několik laviček, ze kterých jsme pozorovali labutě. Ve zdejších stěnách se nacházejí zkameněliny velkých mlžů. Toto krásné místo je díky blízké vzdálenosti od Barrandovských filmových studií oblíbeným místem filmařů.

 

Završením našeho poznávání bylo zhlédnutí hlubočepského železničního viaduktu někdejší buštěhradské dráhy, který je dnes technickou památkou. Viadukt má 5 oblouků a je 21 metrů vysoký a vlaky po něm jezdí od roku 1872. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že Prokopské údolí je přemostěno několika železničními viadukty a dosahuje převýšení 150 metrů. Viadukty jsou jedinečnou technickou památkou označovanou jako pražský Semmering. Výstavba proběhla v letech 1868 – 1872 jako součást železniční trati, která spojovala Smíchovské nádraží a Hostivice. Od července 1872 po Semmeringu začaly projíždět vlaky s uhlím a dřevem, později sloužila i k přepravě cestujících.

 

Název Semmering byl odvozen od rakouské trati, která prochází horským sedlem Semmering. Trasa spojuje Dolní Rakousko a Štýrsko. Rakouská horská železnice je zapsaná na seznamu UNESCO.

 

Nejvíc nás mrzelo, že zdejší Semmering si můžeme projet motoráčkem až o víkendu. Z vlaku pražského motoráčku může cestující vychutnat pohledy na četná zákoutí a může se seznámit s různými stavebnímu slohy a urbanistickými celky. Jízda začíná ve stanici Praha hlavní nádraží a končí ve Zličíně. Jakmile projedeme zastávkou Praha – Žvahov, rozprostře se před námi dosud nevídaný pohled na celou metropoli. Určitě se sem znovu někdy vydáme, konečně stačí platný průkaz opencard.